ISIDORUS
Benedikt XVI. mládeží a seminaristům v New Yorku Drukuj
poniedziałek, 21 kwietnia 2008, 0:31
Dodał: (Admin)
opis
opis
autor
Eminence, drazí spolubratři v biskupské službě, drazí mladí přátelé, hlásejte Krista Pána „a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Těmito slovy prvního Petrova listu srdečně zdravím každého z vás. Děkuji kardinálu Eganovi za jeho vlídná slova na uvítanou a také děkuji zástupcům z vašich řad za vroucí přijetí. Můj zvláštní pozdrav i vděčnost patří biskupu Walshovi, rektorovi Semináře sv. Josefa, personálu a seminaristům.

Velmi mne těší, mladí přátelé, že mám příležitost s vámi mluvit. Vyřiďte, prosím, mé srdečné pozdravy členům vašich rodin a vašim příbuzným, jakož i učitelům a personálu různých škol, kolejí a univerzit, k nimž příslušíte. Vím, že mnozí z vás intenzivně pracovali na přípravách tohoto našeho setkání. Jim vyslovuji své velké uznání. Rád bych také ocenil váš zpěv k mým narozeninám. Díky za toto dojemné gesto! Všem vám dávám „jedničku s hvězdičkou“ za vaši německou výslovnost! Dnes večer bych se s vámi rád podělil o některé myšlenky, týkající se toho, co to znamená být učedníky Ježíše Krista. V Pánových stopách se náš život stává cestou naděje. Před sebou máte obrazy šesti obyčejných mužů a žen, kteří prožili neobyčejný život. Církev je ctí jako ctihodné, blahoslavené či svaté: každý z nich odpověděl na Boží povolání žít z lásky a každý mu sloužil tady, na ulicích a sídlištích New Yorku. Udivuje mne, jak je tato skupina různorodá: chudí i bohatí, laici i laičky – jedna byla dobře postavenou manželkou a matkou, dále kněží a sestry, imigranti zdaleka, dcera jednoho válečníka Mohawků a matky z kmene Algonkinů, haitský otrok a kubánský intelektuál. Svatá Elizabeth Anna Seton, svatá Františka Xaveria Cabrini, svatý Jan Nepomuk Neumann, blahoslavená Kateri Tekakwitha, ctihodný Pierre Toussaint a otec Felix Varela: každý z nás by mohl být mezi nimi, protože v této skupině se nevyskytuje žádný stereotyp, žádná uniformita. Bližší pohled však vyjevuje některé společné prvky. Horlivou láskou k Ježíši se jejich životy staly mimořádnými cestami naděje. Pro některé to znamenalo opustit vlast a nastoupit cestu dlouhou tisíce kilometrů. Pro každého to byl úkon odevzdání se Bohu v důvěře, že on je posledním cílem každé cesty. A všichni nabízeli vztaženou ruku naděje těm, které cestou potkali, a nezřídka v nich probudili život víry. V sirotčincích, školách a nemocnicích se starali o chudé, nemocné a ty, kteří stáli na okraji společnosti, a prostřednictvím přesvědčivého svědectví, které plyne z pokorného kráčení v Ježíšových šlépějích, otevřelo těchto šest osob cestu víry, naděje a lásky nesčetným lidem, možná i vašim předkům. A dnes? Kdo nese svědectví dobré zvěsti do ulic New Yorku, do neklidných čtvrtí a okrajů města, do míst, kde se scházejí mladí a hledají někoho, komu by se mohli svěřit? Od Boha pocházíme a k němu směřujeme a Ježíš je cesta. Průběh této cesty se klikatí tak, jak tomu bylo i v případě našich svatých: radostmi a zkouškami normálního každodenního života, uvnitř vašich rodin, ve škole či v koleji, při trávení volného času i ve vašich farních společenstvích. Všechna tato místa jsou poznamenána kulturou, v níž vyrůstáte. Jakožto mladým Američanům se vám nabízejí mnohé možnosti osobního rozvoje a jste vychováváni se smyslem pro velkorysost, službu a férovost. Není nutné, abych vám připomínal, že existují i těžkosti: způsoby jednání a myšlení, které dusí naději, cesty, které se zdají vést ke štěstí a spokojenosti, ale končí jen ve zmatku a úzkosti. Léta, která jsem já prožil jako teenager, byla zmařena neblahým režimem, jenž se domníval, že má odpovědi na všechno; jeho vliv pronikl do škol, do občanských institucí, do politiky a dokonce do náboženství dříve, než byl rozpoznán jako zločinný. Zbavil se Boha a tak se stal nepřístupným pro všechno, co je pravdivé a dobré. Mnozí z vašich rodičů a prarodičů vám vyprávěli o hrůzách ničení, které pak následovalo. Někteří z nich totiž přišli do Ameriky právě proto, aby před těmito hrůzami utekli. Děkujme Bohu za to, že dnes se mnozí lidé z vaší generace mohou těšit svobodám, které povstaly díky rozšíření demokracie a respektu k lidským právům. Děkujme Bohu za všechny, kteří se zasazují o to, abyste mohli vyrůstat v prostředí podporujícím všechno krásné, dobré a pravdivé: za vaše rodiče a prarodiče, za vaše učitele a kněze, za občanské představitele, kteří usilují o právo a spravedlnost. Moc ničit nicméně zůstává. Tvrdit opak by znamenalo klamat sami sebe. Nikdy však nebude triumfovat: byla poražena. To je podstata naděje, která nás jakožto křesťany vyznačuje; církev to připomíná velmi dramatickým způsobem během velikonočního třídenní a radostně slaví během velikonoční doby. Ten, který nám ukazuje cestu za hranice smrti, je zároveň tím, kdo nám ukazuje, jak překonávat ničení a úzkost. Proto je Ježíš učitelem života (srov. Spe salvi, 6). Jeho smrt a vzkříšení znamená, že můžeme nebeskému Otci říci: „Tys všechno obnovil“ (Velký pátek, Modlitba po přijímání). A proto jsme před několika týdny, během překrásné liturgie Velikonoční vigilie, volali k Bohu nikoli z beznaděje či z úzkosti, ale v důvěře naplněné nadějí a ku prospěchu našeho světa: Zažehnej temnoty našeho srdce. Rozjasni temnoty našeho ducha! (srov. Modlitba při zapálení velikonoční svíce). Co jsou ony temnoty? Co se stane, když se lidé, zvláště ti nejzranitelnější, setkají se sevřenou pěstí represe či manipulace namísto otevřené dlaně naděje? První okruh příkladů se týká srdce. Tady mohou být sny a touhy, za nimiž mládež jde, velice snadno roztříštěny a zničeny. Mám na mysli ty, kteří jsou postiženi užíváním drog a narkotik, chybějícím domovem, chudobou, rasismem, násilím a ponižováním – obzvláště, pokud jde o dívky a ženy. Příčiny těchto problematických situací jsou složité, všechny však mají společný původ v otrávené mentalitě, která se projevuje tím, že zachází s lidskými osobami jako se zbožím. Utvrzuje se tak necitelnost srdce, které nejprve ignoruje a potom se vysmívá důstojnosti, kterou dal každé lidské osobě Bůh. Podobné tragédie také ukazují, co by se mohlo stát a co by se stalo, kdyby se k nim natáhly jiné ruce – vaše ruce. Vybízím vás proto, abyste zvali druhé, zejména ty zranitelné a nevinné, aby se přidávali k vám na cestách dobroty a naděje. Druhá oblast temnot, ta, která postihuje ducha, zůstává často nepostřehnuta a z tohoto důvodu je obzvláště škodlivá. Je to manipulace pravdy, při níž je zkreslováno naše vnímání reality a špiněna naše představivost a touhy. Zmínil jsem před chvílí množství svobod, kterým se naštěstí můžete těšit. Zásadní význam svobody je třeba pečlivě chránit. Neudivuje tedy, že četní jednotlivci i skupiny se svých svobod hlasitě a veřejně dožadují. Svoboda je však hodnota choulostivá. Snadno může být zkreslena nebo zneužita, takže nevede ke štěstí, které od ní všichni očekáváme, nýbrž do temné oblasti manipulací, ve které bude naše sebechápání i rozumění světu pomýleno či dokonce znetvořeno těmi, kteří mají svůj vlastní skrytý plán. Všimli jste si, jak často bývá vznášen požadavek svobody, aniž by se vztahoval k pravdě o lidské osobě? Jsou dnes tací, kteří mají za to, že respektováním svobody jednotlivce se stává nesprávným samo hledání pravdy, včetně pravdy o tom, co je to dobro. Mluvení o pravdě je v určitém prostředí chápáno jako zdroj konfliktů či střetů a proto je odkazováno spíše do soukromé sféry. Namísto pravdy – nebo spíše namísto chybějící pravdy – šíří se názor, že přizná-li se hodnota všemu bez rozdílu, bude zajištěna svoboda a osvobozeno svědomí. A to nazýváme relativismem. Jaký účel však má „svoboda“, která ignoruje pravdu a následuje to, co je falešné či nesprávné? Kolika mladým lidem byla nabídnuta ruka, která ve jménu svobody či zážitku vedla do propadliště drogových závislostí, do morálního či intelektuálního chaosu, do násilí, do ztráty úcty k sobě samým, ba do zoufalství a k tragédii sebevraždy? Drazí přátelé, pravda není diktát. Není to ani pouhý souhrn pravidel. Je to objev Jediného, který nás nikdy nezradí; Jediného, kterému můžeme vždycky důvěřovat. Při hledání pravdy docházíme k životu podle víry, protože pravda je jistá osoba: Ježíš Kristus. A to je důvod, proč autentická svoboda není rozhodnutí „nevázat se“. Je to rozhodnutí „nasadit se“; tedy nic menšího než vyjít ze sebe samých a nechat se vtáhnout do Kristova „bytí pro druhé“ (srov. Spe salvi, 28). Jak tedy můžeme jakožto věřící pomáhat druhým kráčet cestou svobody, která vede k plnému uspokojení a trvalému štěstí? Vraťme se opět ke svatým. Jak to, že jejich svědectví skutečně osvobodila druhé od temnot srdce a ducha? Odpověď se nachází v jádru jejich víry – naší víry. Ježíšovo vtělení a narození nám říká, že Bůh skutečně našel místo mezi námi. Útulek je obsazen, on tedy vstupuje skrze stáj a tam jsou lidé, kteří vidí jeho světlo. Poznávají tak, že Herodův svět je temný a uzavřený, a sledují na ztemnělém nebi zář hvězdy, která je vede. Co vyzařuje? Tady si můžete vybavit modlitbu, pronášenou o velikonoční noci: „Otče, jenž jsi skrze svého Syna, který je světlem světa, ukázal svou slávu, zapal v nás živý plamen své naděje!“ (Požehnání ohně). A pak jsme při slavnostním procesí předávali zapálenými svícemi jeden druhému Kristovo světlo. Je to světlo, které „potírá zlo, smývá viny, hříšníkům navrací nevinnost, zarmouceným vrací radost, zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje pýchu světa“ (Exsultet). Takové je působení Kristova světla. To je cesta svatých. Je to velkolepá vize naděje, Kristova světla, jež nás zve, abychom byli hvězdami pro druhé a kráčeli Kristovou cestou odpuštění, smíření, pokory, radosti a pokoje. Někdy jsme ovšem pokoušeni uzamykat se do sebe, pochybovat o síle Kristovy záře, omezovat horizont naděje. Osmělte se! Upřete své zraky na naše svaté! Různost jejich zkušenosti s Boží přítomností nám ukazuje, jak znovu objevit šíři a hloubku křesťanství. Nechejte svou fantazii stoupat volně po neomezených horizontech křesťanského učednictví. Někdy jsme považováni za lidi, kteří mluví jenom o zákazech. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Skutečné křesťanské učednictví charakterizuje smysl pro úžas. Stojíme před Bohem, kterého známe a milujeme jako přítele, před nezměrností jeho stvoření a krásou naší křesťanské víry. Drazí přátelé, příklad svatých nás dále zve, abychom vzali do úvahy čtyři podstatné aspekty pokladu naší víry: osobní modlitbu a mlčení, liturgickou modlitbu, praktickou lásku a povolání. Nejdůležitější věcí je rozvinout osobní vztah k Bohu. Tento vztah se vyjadřuje v modlitbě. Bůh svou vlastní přirozeností mluví, naslouchá i odpovídá. Svatý Pavel nám připomíná, že se máme a můžeme „modlit bez přestání“ (1 Sol 5,17). Aniž bychom se upínali sami na sebe nebo se odtahovali od životních výšin a nížin, obracíme se v modlitbě k Bohu a jeho prostřednictvím jedni k druhým, včetně všech, kteří jsou na okraji, i těch, kteří sledují jiné než Boží cesty (srov. Spe salvi, 33). Svatí nás tak procítěně učí tomu, že modlitba se stává uskutečňovanou nadějí. Kristus byl jejich stálým druhem, s nímž rozmlouvali na každém kroku své cesty ve službách druhým. Existuje ještě jeden aspekt modlitby, na který musíme pamatovat: mlčenlivé rozjímání. Například svatý Jan nám říká, že pro chápání Božího zjevení je třeba nejprve naslouchat a pak odpovídat a zvěstovat to, co jsme slyšeli a viděli (srov. 1 Jan 1,2-3; Dei Verbum, 1). Neztratili jsme snad něco z tohoto umění naslouchat? Necháváte si trochu prostoru pro naslouchání šepotu Boha, který vás volá, abyste postupovali směrem k dobru? Přátelé, nemějte strach z mlčení a klidu, naslouchejte Bohu, adorujte ho v Eucharistii! Dovolte, aby jeho slovo utvářelo vaši cestu rozvoje svatosti. Při liturgii nalézáme celou církev v modlitbě. Slovo „liturgie“ znamená účast Božího lidu na „díle Krista kněze a jeho těla, církve“ (Sacrosanctum concilium, 7). V čem spočívá toto dílo? Vztahuje se především na Kristovo utrpení, jeho smrt, vzkříšení a nanebevstoupení, na to, co nazýváme „velikonočním tajemstvím“. Vztahuje se rovněž na samotné slavení liturgie. Tyto dva významy jsou totiž neoddělitelně spojeny, protože toto „Ježíšovo dílo“ je pravým obsahem liturgie. Liturgií se „Ježíšovo dílo“ neustále dotýká dějin i našeho života, aby je utvářelo. Tady se přibližujeme k dalšímu rysu velikosti naší křesťanské víry. Pokaždé, když se shromažďujete ke mši svaté, když jdete ke zpovědi, vždy když slavíte některou svátost, jedná Ježíš. Prostřednictvím Ducha Svatého vás přitahuje k sobě, vtahuje vás do své obětavé lásky k Otci, která se stává láskou ke všem. Tak vidíme, že liturgie církve je pro lidstvo službou naděje. Vaše účast, naplněná vírou, je úkonem naděje, který pomáhá udržovat svět světců i hříšníků v otevřenosti k Bohu, a to je ta pravá lidská naděje, kterou nabízíme každému (srov. Spe salvi, 34). Vaše osobní modlitba, čas mlčenlivého rozjímání i vaše účast na liturgii církve vás přitahují blíže k Bohu a připravují tak ke službě druhým. Svatí, kteří nás dnes večer doprovázejí, nám ukazují, že život víry a naděje je také životem lásky. Rozjímáme-li o ukřižovaném Ježíši, vidíme lásku v její nejradikálnější formě. Můžeme si začít představovat cestu lásky, po níž se máme vydat (srov. Deus caritas est, 12). Příležitostí k této cestě je mnoho. Dívejte se kolem sebe Kristovýma očima, naslouchejte jeho ušima, snažte se cítit a myslet jeho srdcem a jeho duchem. Jste připraveni dát všechno za pravdu a spravedlnost, jako to učinil on? Mnoho příkladů utrpení, na které naši svatí soucitně reagovali, je stále přítomno zde v tomto městě a jeho okolí. A vyvstaly i nové nespravedlnosti: některé z nich jsou komplikované a pramení z vykořisťování srdce a manipulace duchem. I toto naše všední prostředí, samotná země, sténá pod tíží konzumní chtivosti a nezodpovědného využívání. Je třeba pozorně naslouchat a odpovídat obnoveným sociální jednáním, které se rodí z univerzální lásky, jež nezná hranice. Tak budeme mít jistotu, že se naše skutky milosrdenství a spravedlnosti stanou skutkem naděje pro druhé. Drazí mladí lidé, chtěl bych na závěr říci ještě pár slov o povoláních. Myslím především na vaše rodiče, prarodiče a kmotry. Oni byli vašimi prvními vychovateli ve víře. Tím že vás dali pokřtít vám dali možnost obdržet největší životní dar. Onoho dne jste vstoupili do svatosti samotného Boha. Byli jste přijati za syny a dcery Otce, vtěleni do Krista a stali jste se příbytkem jeho Ducha. Modleme se za matky a otce celého světa, zejména za ty, kteří všemi způsoby – sociálně, materiálně, duchovně – bojují v tomto světě. Važme si povolání k manželství a důstojnosti rodinného života. Vždycky uznávejme, že rodiny jsou místem, kde se rodí povolání. Zdravím přítomné seminaristy, shromážděné zde v Semináři sv. Josefa, a povzbuzuji všechny bohoslovce kdekoli v Americe. Těší mne, že váš počet roste! Boží lid od vás očekává, že budete svatými kněžími na cestách každodenního obrácení a že budete druhé inspirovat k touze vstoupit hlouběji do církevního života věřících. Vybízím vás, abyste prohloubili své přátelství s Ježíšem, Dobrým pastýřem. Mluvte s ním od srdce k srdci. Odmítejte každé pokušení okázalosti, kariérismu či samolibosti. Usilujte o životní styl, jenž je opravdu charakterizován láskou, čistotou a pokorou v následování Krista, věčného Velekněze, jehož živým obrazem se máte stát (srov. Pastores dabo vobis, 33). Drazí seminaristé, každý den se za vás modlím. Připomínejte si, že to, co před Pánem platí, je přebývání v jeho lásce a vyzařování jeho lásky k druhým. Řeholní sestry, bratři a kněží bohatě přispívají k poslání církve. Jejich prorocké svědectví je charakterizováno hlubokým přesvědčením o prvenství, s jakým evangelium utváří křesťanský život a proměňuje společnost. Chtěl bych dnes obrátit vaši pozornost k pozitivní duchovní obnově, kterou nastupují kongregace ve vztahu ke svým charismatům. Slovo „charisma“ znamená dar svobodně a nezaslouženě daný. Charismata jsou udělována Duchem Svatým, který inspiruje zakladatele a zakladatelky a oni pak tímto duchovním odkazem formují řeholní instituty. Obdivuhodná řada charismat vlastních každému řeholnímu institutu je mimořádným duchovním pokladem. Dějiny církve jsou totiž asi nejkrásněji ilustrovány dějinami spiritualit, z nichž větší část je součástí života svatých zakladatelů a zakladatelek. Jsem si jist, že objevem charismat, která produkují takovou šíři duchovní moudrosti, budou někteří z vás mladých přitahováni k životu apoštolské či kontemplativní služby. Neostýchejte se promluvit si s řeholníky, sestrami či kněžími o charismatech a spiritualitě jejich kongregace. Neexistuje žádné dokonalé společenství, ale jde o to rozlišit věrnost charismatu zakladatele nikoli nějaké jednotlivé osobě. To je to, co od vás chce Pán. Buďte odvážní! I vy můžete ze svého života učinit dar z lásky k Pánu Ježíši a v něm ke každému členu lidské rodiny (srov. Vita consecrata, 3). Přátelé, ptám se vás znovu, co říci o nynější době? Co hledáte? Co vám Bůh naznačuje? Nadějí, která nikdy neklame, je Ježíš Kristus. Svatí nám ukazují nezištnou lásku jeho cesty. Jako Kristovi učedníci podnikli mimořádné cesty uvnitř onoho společenství naděje, kterým je církev. Uvnitř církve najdete i vy odvahu a oporu, abyste se mohli vydat na cestu Páně. Nasyceni osobní modlitbou, připraveni mlčením, přetvořeni liturgií církve objevíte zvláštní povolání, které vám Pán vyhradil. S radostí jej obejměte. Kristovými učedníky jste dnes vy. Vyzařujte jeho světlo na toto město i mimo ně. Ukažte světu důvod vaší naděje. Mluvte s druhými o pravdě, která vás osvobozuje. S těmito pocity velké naděje ve vás se s vámi loučím v očekávání nového setkání letos v červenci na Světových dnech mládeže. Jako pečeť svých vroucích citů uděluji s radostí vám a vašim rodinám své apoštolské požehnání. přeložil P. Milan Glaser, SJ